Říjen 2010

Otrokyně krále Temnoty 4. kapitola

10. října 2010 v 17:16 | m@jusk@ |  Otrokyně krále Temnoty


Tuhle písničku jsem poslouchala, když jsem to psala, je opravdu nádherná.


Elena and Vampires 4. kapitola

10. října 2010 v 16:14 | m@jusk@ |  Elena and Vampires
Stála jsem jako přimrazená, nevěděla jsem, co mám dělat. Mám začít ječet, protože mě upír líbá na krk, nebo si mám užívat Stefanovy polibky? Kdo by si je neužíval? Stefan je přece tak nádherný, ale je to upír!

Odstrčila jsem Stefana. Ačkoliv jsem použila na jeho odstrčení všechnu svou sílu, se Stefanem to ani nehnulo. Jediné, čeho jsem dosáhla bylo to, že mě přestal líbat. Díky bohu.

"Nelíbilo? Nezapomínej, že jsem tě mohl zabít," zašeptal Stefan.

"Ne, nelíbilo. A zabít mě nemůžeš, myslím si, že bys to neriskl na školním parkovišti," řekla jsem.

"Myslíš? No, vlastně máš pravdu. Na škoním parkovišti bych tě nezabil. Ty si zasloužíš něco lepšího. Co říkáš na místní hřbitov? Nebo si vyber místo, kde bych tě měl zabít."

Slyšela jsem dobře? Vážně mi řekl, že si mám vybrat místo, kde chci zemřít? Tohle není možné, to se mi snad zdá. Takže on mi prokáže tu čest a nechá mě si vybrat místo mé smrti? On je šílený.

"Víš, už jsem si vybrala, kde chci zemřít."

"To je skvělé. A kde to tedy bude?"

"Leda tak ve snu!" zvýšila jsem hlas.

"Sorry, ale nejsem Freddy Krueger," řekl Stefan a zasmál se.

Zamračila jsem se. Jak si dovoluje dělat si ze mě srandu? Tenhle den opravdu nestojí za nic. Nejdřív zaspím, pak zjistím, že můj nový spolužák je upír a ještě ke všemu se mě ten upír snaží zabít, no prostě vážně skvělý den.

"Okamžitě mě nech na pokoji! A vůbec se ke mě nepřibližuj, slyšíš?!" zakřičela jsem a třesoucí rukou se mi podařilo strčit klíčky do dveří auta. Odemkla jsem.

Stefan mě silně chytil za zápěstí. Sykla jsem bolestí.

"Jestli cekneš, tak tě zabiju," zašeptal Stefan.

"Myslíš si, že by mi někdo věřil?"

"Hm, asi máš pravdu, nikdo by ti nevěřil, ale stejně, ani muk, nechci být vůbec spojovám s řečmi s tématem upíři a podobně."

"Dobře, slibuju, budu mlčet a teď už mě pust, bolí to."

Stefan mě okamžitě pustil. Začala jsem si mnout zápěstí, vážně to bolelo. Stefana jsem nespouštěla z očí, nechtěla jsem riskovat, že na mě skočí a zabije mě. Což je na školním parkovišti zcela nepravděpodobné, ale stejně. Stefan mě pohladil po tváři a pak zmizel jako pára nad hrncem.

Uf, to bylo příšerné setkání. Je možné, že mě teď teta vzbudí a řekne mi, že je čas vstávat? Je možné, že je tohle jenom sen? Ne, bohužel ne. Můj spolužák je upír a chce mě zabít. Tak tohle někomu říct, tak skončím na psychiatrii. No, možná je psychiatrie lepší než třída s upírem. Radši bych byla zavřená v polstrované místnosti, než kdybych ležela vysátá někde pod mostem. Ale to bych nemohla tetě a Jeremymu udělat. Třeba, když se Stefana nebudu všímat, tak mi dá pokoj. Kéž by mi ho dal. Ale můžu doufat? Nechá mě na pokoji i když znám jeho strašné tajemství? Myslím si, že ne, sakra.

Stejně tomu nemůžu stále uvěřit. Už několik let se zajímám o upíry a teď tu konečně jednoho mám. Ve skrytu duše jsem doufala, že existují a že se s nimi někdy setkám, ale nikdy mě nenapadlo, že jednoho upíra budu mít ve třídě a navíc, že si ho znepřátelím. Můj sen o setkání s krásným upírem se stal realitou, ale úplně jinou realitou, než jsem si představovala. Panebože, jak já chci domů. Zalezu pod peřinu a už vůbec nevylezu.

Nastoupila jsem do auta a rozjela jsem se domů.

Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 11. kapitola

10. října 2010 v 16:11 | m@jusk@ |  Selena- dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne
Usoudila jsem, že se tohle odpoledne prostě nepovedlo. Začalo to Godrikem a pokračovalo to Michaelovou poznámkou o míru, doufám, že už to bude lepší. Nechci aby moje zásnubní hostina byla katastrofa a zítřejší svatba taky ne.

"Seleno, prosím, mohla by ses jít podívat do trůního sálu a zkontolovat jak pokračují přípravy na večer?" zeptal se otec.

"Ano, jistě otče."

Zvedla jsem se od stolu a šla jsem se podívat na přípravy na večer. Jak jsem se blížila k trůnímu sálu, cítila jsem pach několika vlkodalků, takže o přípravy se asi starají vlkodlaci. Doufám, že mě Godrik těmi balónky a krepákem strašil.

Vstoupila jsem do sálu. Čtyři vlkodlaci, ovšem v lidské podobě, tam pobíhali a zdobili stěny, díky bohu ne krepovým papírem, ani balónky. Sál se celý proměnil. Na zdech byly naaranžované pruhy fialové a černé látky. Výzdoba byla zvláštní, ale krásná. Náš trůní sál se moc vyzdobit nedá. Sál se používá na důležité upírské věci, jako třeba schůze a není na žadné oslavy, ale je to jediná vhodná místnost v našem domě, takže nedá se nic dělat.
Lykani mě spatřili, zastavili se a dívali se na mě, troufnu si říct, že nenávistně. Nedivím se jim, přece ženu do svatby jejich prince, ale nic jiného mi nezbývá.
Usmála jsem se a snažila jsem se vypadat mile, snad se mi to podařilo.

"Ta výzdoba je nádherná," řekla jsem vlídně.

"Díky, kdyby nebyla, tak by nás Lucian potrestal," řekl jeden z lykanů.

Zřejmě to teď nemají jednoduché. Lucian chce mír a udělá pro to všechno, ale tolik se snažit nemusí. Trestat vlkodlaky za špatnou výzdobu opravdu není nutné.

Pořádně jsem si lykany prohlédla. Byla tam i jedna lykanka. Je to poprvé, co jsem nějakou lykanku viděla. Ony do boje nechodily, takže jsem neměla možnost je vidět. Tahle lykanka byla moc krásná. Měla dlouhé černé vlasy a velké černé oči, které mě nenávistně propalovaly. Její pleť byla trošku snědší, připadala mi jako nějaká indiánka.

"Přejete si něco?" zeptala se mě a přišla ke mě.

"Ne, jenom vás mám zkontolovat. Jsem ráda, že jsem mohla vypadnout od stolu. Ty Godrikovy vtípky mi vážně lezou krkem," řekla jsem a zasmála jsem se.

"Jo, mě taky," opověděla lykanka a usmála se, její pohled byl už trošku vlídnější.

"Jsem Selena." Podávala jsem ji ruku.

"Já jsem Nia." Nia mojí ruku přijala a usmála se. Možná budeme kamarádky, ale jenom možná.

"Chci vám všem říct, že vás chápu, pro mě to taky není lehká situace. Musím si vzít lykana a to jsem je vždy tak ráda zabíjela. Jeden z mých nepřátel bude teď můj manžel, prostě je to celé zvláštní, ale nemůžu s tím nic dělat, prostě je to tak."

"My to chápeme. Pro nás to taky není lehká situace. Všechno se pro nás mění. Potkáme v noci upíra a už ho nebudeme muset zabít, budeme ho muset pozravit, no chápeš to?" řekla Nia a zamála se. Ona je vážně fajn.

"Jo, je to špatný, já teď nemůžu zabít Godrika a to už jsem plánovala, jak ho zabiju. Teď jsou moje plány v háji a ten vlkouš mi stále poleze krkem."

"Já jsem mu jednou zlomila ruku a víckrát si ke mě nic nedovolil," řekla Nia.

"No, já mu ji zlomila asi šestrát a pořád si dovoluje."

"Máš smůlu, no."

"Hm. To už vim dávno. Tak já už půjdu, nebo si budou myslet, že jste mě sežrali. Tak ahoj. Ráda jsem tě poznala, Nio, doufám, že se uvidíme večer."

"Určitě se uvidíme, ahoj."

Vyšla jsem ze sálu a šla jsem do jídelny. Nia je fajn, doufám, že jsou všichni lykani takoví a ne jenom hrstka z nich. Vím, že jsem jim zabila jejich druhy, jejich přátele, ale vyžadovalo se to po mě, byla jsem k tomu vedená už odmalička. Doufám, že mi to vlkodlaci odpustí a že já jim odpustím moje zabité přátelé.