Červenec 2010

Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 7. kapitola

30. července 2010 v 20:41 | m@jusk@ |  Selena- dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne
Byli jsme na cestě do mého domu. Zmocňoval se mě neznámý pocit. Byl to pocit štestí, nebo pocit zamilovanosti? Ať to byl pocit jaký chtěl, prostě mi bylo skvěle, ne bylo mi nádherně. Radovala jsem se z nádherných šatů a krásných prstenů. Už se moc těším, až Erice prstýnky ukážu, bude nadšená. Erika moc miluje šperky, ale její největší smůla je, že nemůže nosit stříbro. Já ho naštěští díky mému poloupířímu původu nosit můžu, nevadími a vlkodlakům také ne. Z počátku války jsem si mysleli, že když upírům vadí stříbro, že vlkodalkům bude vadit taky, ale mýlili jsme se. Vlkodalci na stříbro alergičtí nejsou.

"Sel?"

"Jo, Michaeli?"

"Víš, v té kabince, prostě nevím, co se to se mnou stalo, neovládl jsem se, ale chci abys věděla, že toho nelituju."

"Víš, já toho taky nelituju, bylo to moc hezký. Líbáš fakt dobře."

"Díky. Ty taky. Ale víš co mě naštvalo?"

"Ne."
"Že nás ta prodavačka vyrušila."

Začala jsem se smát.

"Musím se přiznat, že mě to taky naštvalo."

No, ale na jednu stranu je dobře že nás vyrušila, jinak by jsme jim tam ty kabinky rozbourali. No, s Michaelem jsme se na sebe vrhli tak vášnivě, že by to možná nepřežily jenom ty kabinky, ale možná dokonce celý obchod. To co je mezi mnou a Michaelem je prostě něco vyjímečného, něco velmi silného. Je to absurdní, ještě včera jsem si ho vzít nechtěla a opovrhovala jsem jím, byl to prostě jenom obyčejný prašivý lykan. Ale dnes bych si ho s ráda vzala a vůbec mi nevadí, že je lykan, protože, kdyby lykan nebyl, ani by jsem se nemuseli potkat. Bude to můj lykan, můj milovaný lykan, ne, na to je ještě brzo, milovaný ještě ne. Ale vím, že jednou milovaný bude, tím jsem si jistá.On je prostě... prostě úžasný. Ten jeho oslnivý úsměv je tak sladký a ty jeho oči jsou tak nádherné.

"Jsi v pohodě?" zeptal se mě starostlivě Michael.

"Jo, proč?"

"No já nevím, jsi nějaká zamlklá."

"Ty taky nic neříkáš, tak proč bych měla něco říkat já. Tak se mě třeba na něco zeptej, abych mohla něco říct.?" zeptala jsem se s úsměvem. Musela jse mříct takovou blbinu, nemohla jsem Michaelovi říct, že přemýšlím o tom, jak je dokonalý.

"Fajn, tak jak se máš?"

Začala jsem se smát. Vážně dobrá otázka.

"Mám se skvěle a ty?"

"Já se mám taky skvěle."

"Vážně se máš skvěle? Tak to je skvělé."

Oba jsme se s Michaelem rozesmáli. Takhle jsem se už dlouho nezasmála jako dnes, Michael má na mě dobrý vliv. Jsem zvědavá, jestli bude takhle veselý i v našem manželství.

"Teď se ptej ty," řekl Michael.

Hlavou se mi honilo několik otázek, ale jedna mi připadala hodně důležitá.

"Já jsem souhlasila, že si tě vezmu, jenom kvůli tomu, abych ukončila válku, ale teď, když jsem tě blíž poznala, víš, citím k tobě něco... něco víc a já se tě chci zeptat, jestli to samé cítíš taky, nebo si mě bereš jenom kvůli konci války?"

"Já... víš... já citím to samé. Vždycky jsem si o tobě myslel, že jsi bezcitná upírka, která jenom zabijí vlkodlaky, nikdy by mě nenapadlo, že budeš taková... no prostě že budeš tak krásná a tak vtipná, prostě tak fajn. Už se hrozně těším na naší svatbu."

Spokojeně jsem se usmála. Takže Michale cítí to samé, jsem tak ráda. Bála jsem se, že si mě Michael bere jenom kvůli tomu, že chce ukončit válku, ale on je na tom stejně jako já.

"Už jsme u tvého domu," řekl Michael.

Vzhlédla jsem. Opravdu jsme byli před branou našeho domu.


Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 6. kapitola

27. července 2010 v 17:06 | m@jusk@ |  Selena- dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne
Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Pochvilce jsem se ale na Michaela přitiskla a vycházela jsem mu vstříct. Michael tak nádherně líbal, jeho rty byly tak sladké, oh můj bože. Michael se ode mne odtrhl.

"Páni," vydechl.

"Jo, páni," souhlasila jsem.

"Víš, já nevím, co to do mě vjelo. V tech šatech, jsi byla tak nádherná a já jsem se prostě neudržel."

"A víš, že jsem se ti v tech šatech neměla ukazovat, přináší to smůlu."

"Snad na to nevěříš a vůbec naše svatba není tradiční, takže tradice nechme stranou."

"No, to máš pravdu, naše svatba není vůbec tradiční."

Usmála jsem se a začala jsem Michaela líbat. Michael mě pevně objal a já jsem obtočila nohy kolem jeho boků. Michaelovy rty se pomalu přesunuly k mému krku a pokračovaly stále níž. Byla to nádhera. Byly jsme tak s Michaelem zabráni do líbání, že jsme si ani nevšimly, že přišla prodavačka. Musela na sebe upozornit zakašláním. S Michaelem jsem se od sebe odtrhli a zasmáli jsme se. Vyšli jsme z kabinky.

"Pardon," vymáčla jsem ze sebe.

"Nemusíte se za nic omlouvat, jste mladí, zamilovaní, máte před svatbou, úplně to chápu," řekla prodavačka. Je vážně hodná.

S Michaelem jsme se na sebe usmáli.

"Takže ty šaty mi jsou, vezmu si je."

"Ale slečno, ženich přece nemá..." spustila prodavačka.

" ...já vím, ženich nemá vidět nevěstu ve svatebních šatech před svatbou. My na tohle nevěříme, takže si ty šaty vezmu," řekla jsem rázně.

"No dobře, jak chcete."

Šla jsem do kabinky, tentokrátbez Michaela. Zátahla jsem závěs a začala jsem se převlékat. Převlékla jsem se opět do mých věcí a vyšla jsem z kabinky. S Michaelem jsme zamířila za prodavačkou, která nás vedla k pokladně.

"Budeš ta nejkrásnější poloupíří nevěsta na světě," zašeptal Michael.

"Díky."

Došli jsme k pokladně. Michael začal hledat peněženku.

"Nic nehledej, platím to já," řekla jsem.

"Ne, já to zaplatím."

"Ne, můj otec mě donutil vzít si vlkodalka, dovol mi ho trochu pozlobit, prosím, on je na peníze totiž háklivý víš."

"No tak dobře."

Vytáhla jsem kartu a zaplatila jsem. Šaty ani smoking nebyly tak drahé, což mě docela našvalo, chtěla jsem pěkně provětrat účet a zvednout mému otci mandle.

"Přeji vám hodně štěstí a doufám, že vám ta vaše láska vydrží celou věčnost," popřála nám prodavačka, ani nevěděla, že když řekla celou věčnost, že není daleko od pravdy.

"Děkujeme," poděkoval Michael.

Vyšli jsme z obchodu a nasedli jsme do auta.

"Sel?"

"No?"

"Máš radši zlato, nebo stříbro?" zeptal se Michael.

"Stříbro, proč?"

"Uvidíš," řekl Michael tajemně.

Jeli jsme asi pět bloků a pak Michael zastavil.

"Tak pojď," řekl a vylezl z auta.

Vylezla jsem taky a koukala jsem kam Michael jde. Šel k obchodu s nápisem "Zlatnictví Aura."

"Jdeš Sel?" volal na mě Michael.

"Jo."

Dohnala jsem Michaela.

"Proč jdeme do zlatnictví?"

"Víš, tvůj otec se s mým domluvili na tom, že mám koupit snubní prstýnky."

"Aha, vidíš, úplně jsem na ně zapoměla."

Michale sě vzal za ruku a vedl mě dovnitř. Byli jsme úplně jako zamilovaný pár, který si jdem vybrat snubní prsteny, ovšem zdání klame, nebo ne? To co se stalo v té kabince musí něco znamenat, nebo alespoň pro mě to znamenalo, znamenalo to něco i pro Michaela?
Vešli jsem do ochodu.

"Dobrý den," pozdravila nás prodavačka.

"Dobrý den," pozdravili jsme s Michaelem naráz.

"Čím vám mohu posloužit?"

"Potřebujeme zásnubní prsten a také snubní prsteny," řekl Michael.

Zásnubní? Na tom jsme se nedomlouvali. Prodavačka se na nás divně koukla, asi si řekla, že to bereme hopem, ještě ani nejsme zasnoubení a už si kupujeme snubní prsteny.
"Ano jistě." Prodavačka odešla do zadní místnosti.

"Proč zásnubní prstýnek, snubní stačí."

"Ale Seleno, dneska se oznamuje naše zasnoubení a ty bys neměla prstýnek? To by bylo zvlátní a navíc, ti ho chci koupit, prosím, dovol mi to."

Michael na mě uděla psí oči, to je zvláštní, vlkodlak a děla psí oči.

"No tak jo."

Prodavačka se vrátila s několika platy prstenů. rozložila je na pult.

"Tak tady jsou zásnubní prsteny..." Ukázala nalevo. ...a tady jsou snubní prteny." Ukázala napravo.

"Takže, ty se koukni na zásnubní a já se koulnu na snubní," řekl Michael a začal vybírat.
Začala jsem se dívat na zásnubní prsteny. Všechny my připadaly takové přeplacané, chtěla jsem jednoduchý prsten s jedním kamínkem. Došla jsem asi ke druhému platu s prsteny a pak jsem ho uviděla. Byl dokonalý. Nebyl to žádný honosný prsten s dvaceti diamanty, ale prostě jednoduchý stříbrný kroužek s jedním velkým diamantem. Zkusila jsem si ho, byl mi akorát.

"Už mám vybráno," řekla jsem Michaelovi.

"Dobře, tak prosím pomoz mě, protože já vůbec nevím, jaké prsteny vybrat."

Šla jsem k Michaelovi. Laškovně jsem ho odstrčila a podívala jsem se na prsteny. Nevím, proč Michael nemohl nic vybrat, mě stačil jediný pohled a měla jsem vybráno. Vybrala jsem stříbrné snubní prsteny. Prsten pro muže byl bez kamínků a prsten pro ženu byl kolem dokola posázen jednou řadou kamínků.

"Tak a je to, vybráno. Líbí se ti?" Ukázala jsem Michaelovi prsteny.

"Líbí a moc. Taky jsem nad nimi váhal." To tak ten se v prstenech vůbec nevyzná.

"Tak máme vybráno," řekla jsem prodavačce.

"Už?" zeptala se. Proč každý prodavač žasne nad tím, že mám tak rychle vybráno?

"Ano." Dala jsem prodavačce prsteny.

Michael se podíval na zásnubní prstýnek, který jsem si vybrala.

"Je krásný. Věděl jsem, že si vybereš něco jednoduchého."

"No to víš no, je to můj styl."

Prodavačka nám prsteny zabalila. Nechala jsem tedy Michaela zaplatit. Odešli jsme z obchodu.

"No a kam teď pojedem?" zeptal se Michael.

"No, můžeme buď k nám domů a nebo někam na kafe."

"A co takhle na kafe k vám domů? Mají snad upíři kafe, nebo ne?"

"No něco se tam snad najde," řekla jsem a Michael se zasmál.

Nastoupili jsme do auta a jeli jsme ke mě domů.

Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 5. kapitola

24. července 2010 v 15:19 | m@jusk@ |  Selena- dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne
Skoro celou cestu autem jsme spolu s Michaelem nemluvili, trapné ticho bylo vyplněno hudbou rádia. Prostě jsme si s Michaelem neměli co říct, ale doufám, že se to zlepší, protože bych v manželství beze slov určitě dlouho nevydržela. Stejně si to nedokážu představit, my s Michaelem nestárneme, jak dlouho bude naše manželství trvat, tisíc let, nebo bude dokonce nekonečné? Prostě jsme s Michaelem v situaci, ze které není úniku.

"Na čím přemýšlíš?" zeptal se mě Michael, zřejmě si všiml mého zadumaného pohledu.

"Nad naší situací."

"No a na co jsi přišla?"

"Že se z toho všeho nemůžeme dostat, že z naší situace není úniku."

"Jo, to máš pravdu," řekl Michael klidně.

"Tobě to nevadí? Tobě nevadí, že si musíš vzít upírku? Mě teda docela vadí, že si musím vzít vlkodlaka."

"Mě to nevadí. Chci už skončit válku. A jestli tobě vadí, že si musíš vzít vlkodlaka, tak je to možná proto, že jsi vlkodlaky zabíjela, kdyby si se bitev nezúčastňovala, tak by ti to třeba ani nevadilo."

"Jo, to máš možná pravdu, možná že by mi to nevadilo, kdybych neviděla, jak tvůj druh zabijí můj."

"Už toho necháme jo, stejně už s tím nic nezmůžeme. Nenávidět se mlůžeme jak chceme, ale prostě se vzít musíme."

"Není pravda, že bych tě nenáviděla, já nenávidím vlkodlaky obecně, neber to osobně."

Michael se zasmál. Opravdu se krásně směje.

"Neboj, neberu to osobně."

"To je dobře. Víš, jsi docela fajn, na vlkodlaka."

"Ty jsi taky fajn, na upírku, pardon, na poloupírku."

Zasmála jsem se.

Přijeli jsem k jednomu svatebnímu butiku. Zaparkovali jsme a šli jsme dovnitř. Všude byly vystavené bílé šaty, ale to je problém já bílé šaty nechci. Bílou nemám ráda.

"Dobrý den, budete si přát?" zeptala se nás prodavačka.

"Dobrý den, ano, já bych potřeboval smoking a moje nastávající svatební šaty," řekl Michael.

"Oh, jistě, gratuluji vám. Prosím pojďte se mnou slečno. O vás pane se postará kolega. Johne, prosím, postaráš se o pána?"

Přišel k nám prodavač.

"Ale jistě, pojďte pane." Prodavač táhl Michaela pryč.

"Tak, jaké šaty by jste si představovala?" zeptala se mě prodavačka.

"Jakékoliv, hlavně ne bílé," odpověděla jsem s úsměvem.
"Á další nevěsta, která se nechce vdávat v bílém. No dobře, pojďte za mnou."

Šla jsem za prodavačkou. Procházeli jsme několika uličkami s bílými šaty, proboha, já tak nesnáším bílou, nebo aspoň bílé svatební šaty. Došli jsem až do zadní části obchodu. Tohle bylo ono. Všude byly šaty různých barev. Všechny byly krásné, ale jenom jedny mě učarovaly. Krásné tmavě červené šaty bez ramínek. Kolem výstřihu byly flitry a na sukni jich také pár bylo. Ty šaty byly prostě nádherné.

"Koukám, že už jste si vybrala. No, trhla jste rekord,nejrychlejší čas na vybrání šatů byl dvě hodiny."

Zasmála jsem se. Já se nikdy moc dlouho nerozhoduju a to se mi někdy stává osudným.

"Ano, vezmu si tyhle."

"Táhle jsou kabinky vyzkoušejte si je."

Vzala jsem šaty a šla jsem si je zkusit. Doufám, že my budou slušet, ale co to vlastně povídám, mně sluší všechno. Vlezla jsem do kabinky, svlékla jsem se a začala jsem si oblékat šaty. Po pár minutách se mi podařilo zapnout zip, bylo to vážně tězké, nedosáhla jsem na něj. Podívala jsem se do zrcadla. Byla to nádhera, ty šaty mi padly jako ulité.

"Seleno jsi tam?" ozvalo se. Michael! Nesmí mě vidět. Ženich nidky nesmí vidět nevěstu před svatbou ve svatebních šatech. Ale na druhou stranu naše svatba je netradiční. Svatba poloupírky a lykana. A vůbec, proč bych se mu neměla ukázat.

"Jo, jsem tu." Odtáhla jsem závěs kabinky.

Michael se na mě podíval, vykulil oči a na sucho polkl.

"Sel, s... trašně t... i t...o s... luší," koktal Michael.

"Díky a co ty máš už vybráno?"

"Jasně, prodavač říkal, že jsem trhnul rekord, nejrychlejší čas na vybrání šatů byl dvě hodiny."

"Mě prodavačka řekla to samé."

Oba jsme se zasmáli.

"No, tak,já si ty šaty půjdu svléknout." Šla jsem opět do kabinky, zatáhla jsem závěs. Pokoušela jsem se šaty rozepnout, ale zip se zasekl.

"Sakra, to není možný."

"Počkej pomůžu ti." Do kabinky vstoupil Michael a rozepnul mi šaty.

"Hotovo."

"Díky."

Otočila jsem se a podívala jsem se na Michaela. Michael vypadal, že na něčím přemýšlí, že nad něčím váhá. Ale pak sklonil hlavu a políbil mě.

Krátký druhý život Bree Tannerové, Meyerová Stephenie

23. července 2010 v 8:24 | m@jusk@
kratky-druhy-zivot




V další neodolatelné kombinaci nebezpečí, tajemství a romantiky rozehrává Stephenie Meyerová strhující příběh Bree Tannerové, členky armády novorozených, kteří se připravují k útoku na Bellu Swanovou a Cullenovy a na nevyhnutelný střet, jenž přinese tragické vyvrcholení. Bree Tannerová si život, který žila předtím, než získala dokonalé smysly, nadlidské reflexy, ohromnou sílu a neodolatelnou touhu po krvi, sotva pamatuje. Zato ví, že život, který žije s ostatními novorozenými upíry, má několik jistot a několik pravidel: hlídej si záda, nepřitahuj na sebe pozornost a hlavně to stihni domů do úsvitu, jinak zemřeš. Bree získá mezi novorozenými nečekaného spojence a přítele v Diegovi, který se stejně e jako ona snaží zjistit něco víc o jejich stvořitelce. Jakmile si oba uvědomí, že novorození jsou jen figurky v partii větší, než si vůbec dokázali představit, musí se Bree a Diego rozhodnout, na kterou stranu se postaví a komu budou věřit. Ale když je všechno, co víš o upírech, založeno na lži, jak poznáš pravdu?

Elena and Vampires 3. kapitola

18. července 2010 v 20:06 | m@jusk@ |  Elena and Vampires
To není možné, ten prsten, co má Stefan nosí upíři, aby je chránil před slunečním svitem. Jak to vím? Protože upíři jsou takový můj malý koníček. Čtu různé knížky o upírech na internetu hledám důkazy jejich existence. Upíři mě fascinují, to jak nestárnou, to, jak jsou krásní. Na jedné internetrové stránce jsem narazila na obrázek toho prstenu, co má Stefan. Je snad Stefan upír, nebo ani neví, k čemu ten prsten slouží a má ho jen tak? Musím to zjistit. Musím zjistit, jestli je můj nový spolužák upír. Po zbytek hodiny jsem se snažila poslouchat učitele, ale stejně jsem po očku koukala na Stefana. Co jsem nečekala bylo to, že Stefan na mě kouká taky a ten jeho pohled nebyl vůbec přátelský, stále se na mě mračil. To mě přesvědčovalo o tom, že je Stefan upír a bojí se, že jsem ho odhalila. Můj bože, můj nový spolužak je upír a ví, že jsem ho odhalila a teď mě bude chtít zabít, sakra.

Hodina skončila. Přiběhla ke mě Bonnie.

"Ten novej kluk, ten Stefan je fakt pěknej viď?"

"Hm, docela ujde." To bylo slabé slovo, Stefan byl opravdu překrásný, ale možná, že je to upír.

"Šílíš, je božskej, ty jeho svaly a ten jeho zadek, je to prostě nádhera."

To je celá Bonnie, blázen do kluků. Stefan prošel kolem nás a tázavě se na mě podíval. Bonnie to hned zaregistrovala.

"Viděla si ho, on se na tebe podíval."

Bohužel se na mě podíval z jiného důvodu než Bonnie myslí. On se mnou nechce chodit, on mě chce zabít.
Všechny přestávky mi Bonnie vyprávěla jenom o Stefanovi. Bonniino vyprávění o Stefanovi nemělo konce. Už jsem byla ráda že škola skončila. Před Bonnie jsem utekla na parkovište. Šla jsem k mému autu. Hledala jsem v tašce klíčky, když jsme je našla vzhlédla jsem a uviděla jsem Stefana, jak je opřený o kapotu mého auta. Přišla jsem k autu.

"Ahoj," pozdravil mě Stefan.

"Ahoj," řekla jsem tiše.

"Co víš o mém prstenu?" zeptal se mě .

"O tvém prstenu? Nic, jenom, se mi líbil ten kámen a nemohla jsem si vzpomenou, jak se jmenuje, ale pak jsem si vzpoměla." Snad mi tohle Stefan uvěří.

"Nejsi moc dobrá lhářka Eleno." Takže mi to neuvěřil.

"Ale já nelžu."

"Eleno, Eleno, víš, že lhaní je špatné." Ale zabíjení lidí je taky špatné, pomyslela jsem si.

"Co po mě chceš Stefane?" Trošku jsem zvýšila hlas.

"Co po tobě chci? Hm, já vlastně ani nevím, nevíš náhodou ty co bych po tobě mohl chtít?"

Napadlo mě pár věcí, chce po mě moji krev, nebo mě chce zabít.

Stefan mě hypnotizoval. Stále se mi díval do očí a čekal na mou odpověď.

"Ne, nevím, co bys po mě mohl chtít."

Stefan se pomalu ke mě přibližoval. Já jsem začala couvat.

"Neboj se Eleno," promluvil vlídným tónem.

Já jsem se ale bála a pořád tu byla naděje, přece by mě před tolika lidmi nezabil. Stefan byl asi pět kroků přede mnou, ael najednou se ocitl za mnou. Otočila jsem se a podívala jsem se na Stefana.

"Jak... jak si to udělal?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

"To víš, my upíři jsme rychlí."

Najednou Stefan sklonil hlavu a začal ji přibližovat k mému krku. Nemohla jsem se vůbec pohnou, jenom jsem tam stála a čekala na to co mi udělá. Stefan udělal něco nečekaného,políbil mě na krk.



Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 4. kapitola

5. července 2010 v 12:22 | m@jusk@ |  Selena- dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne
Zbytek večeře už proběhl v tichosti. Všichni jsme se rozloučili a já jsem se šla do svého pokoje připravit a čekat na Michaela. Sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem o své budoucnosti. Stane se ze mě žena vlkodlaka a budu s ním muset mít děti, příšerná představa. Ale myslím si, že Michael není zase tak špatný. Do mého pokoje vtrhnul Craven a zasmál se.

"Podle tvého pohledu usuzuju, že je to pravda."

"Že je pravda co?"

"Že si musíš vzít toho lykana, že se z tebe stane lykanská děvka," řekl a cukaly mu koutky, ten parchant.

Skočila jsem po Cravenovi, přimáčkla jsem ho ke zdi a zavrčela jsem. Craven se na mě vyjeveně koukal. Přečetla jsem mu myšlenky, měl strach. Moc dobře ví, že jsem silnější.

"Cravene, neštvi mě." Chytla jsem ho pod krkem a já má vážně pořádný stisk.

"Promiň, prosím tě promiň Seleno, ale chtěl jsem vědět jestli je to pravda." Nejdřív mě uráží a teď se tu třese strachy, srab.

"Jasně, tak teď už víš, že to pravda je, tak vypadni."

Pustila jsem ho a Craven okamžitě z mého pokoje utekl. Ve dveřích málem srazil Eriku.

"Co jsi mu udělala?" zeptala se mě Erika

"Chytla jsem ho pod krkem, co jinýho?" Možná jsem mu měla prokousnout krk a měla bych od něj pokoj.

Erika má pro Cravena slabost, ale Craven je jaksi zaneprázdněn sám sebou a Erika ho nezajímá.

"Co ti udělal?"

"Nazval mě lykanskou děvkou."

Erika se na mě smutně podívala.

"Ach Sel, takže je to pravda, musíš si ho vzít?"

"Jo, je to tak."

"Je mi to tak líto."

"Nemusí, já to zvládnu, musím."

"Chudáčku. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že vyjednávání o míru skončí takhle. Ale uznej, ten Michael je docela hezký, na lykana."

"Ano, to uznat musím, protože Michael je opravdu hezký, ale je to vlkodlak."

"Jo, je to vlkodlak, ale taky to bude tvůj manžel."

"Jo, to bude a v devět hodin s ním dokonce jedu vybrat svatební šaty."

"Vážně, myslela jsem, že ti je seženu já." Věděla jsem, že tohle Erika řekne.

"Eriko promiň, ale víš, svatba je za tři dny a ty nemůžeš na slunce, takže by jsi to ani nestihla, ale zítra se oznamuje naše zasnoubení, takže zítra si vezmu šaty, které mi vybereš, slibuju."

"No dobře, odpouštím ti. Ale teď už půjdu, potřebuješ se na to vybírání šatů vyspat."

"Díky."

Erika odešla z mého pokoje a já jsem nařídila budíka a pak jsem usnula. My poloupíři spát musím, prostě je to tak dáno, ale jsem za to vlastně ráda, nevím co by celý den a noc dělala, když teď nemůžu zabíjet vlkodlaky.

Zazvonil budík. Bylo půl daváte za půl hodiny je tu Michael. Osprchovala jsem se a pak jsem přistoupila k výběru oblečení. Nakonec jsem si vybrala černé tričkou s dlouhými rukávy a světle modré rifle. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nesnažila vypadat dobře. Já jsem se naopak snažila vypadat moc dobře, nechtěla jsem před Michaelem vypadat jako šmudla. Moc jsem se ale nelíčila, akorát jsem si oči obtáhla černou tužkou. Vzala jsem si několik kreditních karet a nějakou hotovost, jsem plně rozhodnutá na šatech nešetřit. Šla jsem čekat před dům. Nikoho jsem cestou ven nepotkala, všichni byli schovaní v bezpečí svých pokojů se světlonepropustnými žaluziemi. Nevím co bych dělal, kdybych nemohla na světlo. Před domem jsem čekal asi minutu, Michael je přesný. Přijel v černém BMW. Otevřela jsem dveře spolujezdce a nastoupila jsem.

"Ahoj," řekl tiše.

"Ahoj miláčku," řekla jsem.

Michael se na mě překvapeně podíval.

"No co, za tři dny jsme svoji, musíme trénovat," řekla jsem a usmála jsem se.

Já, upíří a vlkodlaci 7. kapitola

3. července 2010 v 8:52 | m@jusk@ |  Já,upíři a vlkodlaci
Ahojky je tu další kapitolka.